můj porodní příběh...

Před šesti lety jsem začala mít pocit, že jediná cesta, kterou budu v budoucnu rodit své děti, bude porod doma. Už tehdy jsem měla poměrně jasno v tom, jak bych chtěla svůj život a jednou i život svých dětí nastavit. Věděla jsem, že děti nebudou chodit do školky ani do školy a budou mít domácí vzdělávání. Věděla jsem také, že nechci klasickou péči pediatra, protože věřím v propojení těla, mysli a emocí, v samouzdravovací schopnosti organismu a v psychosomatickou medicínu. Stejně tak jsem byla přesvědčená, že děti nechci očkovat, protože z mého pohledu si člověk může imunitu nejlépe vybudovat přirozeně sám. Vzhledem k tomu, že jsem se ve svých jednadvaceti letech vdávala, začaly se tyhle otázky řešit poměrně brzy...

Celé moje těhotenství, porod i všechno kolem něj bylo pro někoho možná jedno velké rebelství, pro jiného nezodpovědnost a pro dalšího vědomá cesta. Já sama jsem od začátku cítila, že je to vědomá cesta.

Své těhotenství jsem zjistila 21. prosince ve 21:00. Už několik týdnů předtím jsem měla pocit, že se mi můj syn nějakým způsobem ozývá. Že se pravděpodobně blíží, nebo že už ho pod svým srdcem nosím. Přicházely ke mně různé symboly, znamení a indicie, které mě v tom pocitu utvrzovaly.

Protože jsem měla tušení, že už můžu být zhruba měsíc těhotná, zavolala jsem své známé a potřebovala jsem vědět, v jakém týdnu vlastně jsem. Na gynekologii potom zjistili, že jsem už ve 12. týdnu, a první screening už tedy nebylo možné provést. Já jsem za to vlastně byla ráda. Nemám ráda odběry krve a nepotřebovala jsem testy na vrozené vady, jednoduše jsem věděla, že můj syn bude zdravý.

Od začátku jsem také věděla, že to bude chlapeček. Nepotřebovala jsem ultrazvuk, aby mi to řekl. Přesto nám zhruba v 16. týdnu na ultrazvuku potvrdili, že čekáme chlapečka, a moje intuice se tím znovu potvrdila.

První trimestr pro mě ale příjemný nebyl. První dva měsíce mi bylo nevolno, za celé těhotenství jsem však zvracela pouze jednou a to právě po první kontrole na gynekologii. Pravděpodobně jsem tehdy nedokázala zpracovat samotné odběry, při kterých mi praskly žíly na obou rukou. Ruce mě potom dva dny bolely a nemohla jsem je pokrčit.

Původně jsem na gynekologii neplánovala chodit vůbec, ale jelikož v ordinaci pracovala známá, byla jsem do pravidelných prohlídek vtažená.

Na gynekologii mi poprvé a vlastně naposledy odebrali krev, kvůli tomu, jestli nemám nějakou pohlavně přenosnou nemoc. Vzhledem k mé situaci, naprosto zbytečné. A kdybych v tu dobu věděla, že nejsou povinné ostatně jako všechno, nic z toho bych nepodstoupila.

Kontroly vypadaly v podstatě pořád stejně. Sedla jsem si na židli, gynekolog se zeptal, jestli mi otékají ruce nebo nohy a jestli nemám nějaké problémy, jestli potřebuju zkontrolovat, na což jsem odpověděla, že ne a tím to končilo.

To, že toto není povinnost jsem se dozvěděla někdy po prvním trimestru, v tu chvíli jsem kontroly ukončila.

Důvodem bylo především to, že jsem od gynekologa neustále poslouchala strašení. Věty typu: "Rodit doma nebudete, na to nemáte odvahu." Při odmítání testů moči, testů na vrozené vady nebo testu na těhotenskou cukrovku jsem zase poslouchala, jaké to bude mít otřesné dopady na mého syna.

Absolvovala jsem tedy jen druhý a třetí ultrazvuk v porodnici, kde nám ukázali, jak se syn vyvíjí. Na kontrole ve 33. týdnu jsem se ale dozvěděla, že je syn buď geneticky malý, nebo že placenta nefunguje tak, jak by měla. Přitom podle výsledků vyšel placentární parametr nadprůměrně dobře a placenta fungovala ukázkově. Úsměvné, že?…

Celkově jsem svoje těhotenství vnímala jako naprosto ukázkové. Za celé těhotenství mi opravdu narostlo jen bříško a prsa. Neměla jsem otoky, cukrovku ani jiné komplikace, které bych musela řešit. Věřila jsem, že vím, z čeho tyto věci psychosomaticky vznikají, a tak jsem věděla, že můžu mít průběh těhotenství plně pod kontrolou. Za tímto mým pocitem důvěry ve své tělo, intuici a mého syna stálo několik životů a let přípravy. Duchovní průvodcovství sama sobě byla tedy neoddělitelná součást toho všeho.

Nakonec se ale ukázalo, že se všechno poskládá úplně jinak. Protože mi první dva měsíce nebylo dobře, neměla jsem v sobě ani sílu bojovat za domácí porod. V určité chvíli jsem tedy přijala, že porod proběhne v porodnici, ale nedokázala jsem si ten scénář v hlavě a už vůbec ne v srdci představit.

Já jsem totiž vždycky měla v sobě jednu věc. Když mi někdo říká, co a jak mám dělat, co je pro mě to nejlepší, mám potřebu udělat to po svém. Ne z trucu samotného, ale proto, že potřebuji cítit, že moje rozhodnutí vychází ze mě a ne z kontroly cizího člověka.

Na konci května, přesně den po úplňku, jsem měla sen, že prostě musím porodit všechny svoje děti doma. A najednou mi v hlavě běžely otázky: V čem bude rozdíl? Proč bych se u druhého dítěte měla bát méně, než u toho prvního? Proč by moje tělo nemělo samo zvládnout něco, pro co bylo přírodou stvořeno? Za tím vším je však potřeba celé té vědomé duchovní cesty, aby člověk pochopil, že komplikaci a potřebu zásahu lékařské ruky vytváří sám. Svým přístupem, způsobem života, obavami, nejistotou a strachem.

Můj manžel byl tehdy proti domácímu porodu. Byl tam strach. A samozřejmě také to, jak je porod v porodnicích vykreslován a zdramatizován ve filmech a ve společnosti obecně. Bylo pro mě strašně těžké ustát si před všemi volbu domácího porodu.

Rozhodla jsem se tedy zavolat mamince a poprosit ji, jestli by mi mohla pomoct najít dulu, kterou jsem cítila, že chci pro sebe, a porodní asistentku, kterou jsem cítila, že potřebuji pro svého syna. A až později jsem pochopila, jak důležitá byla porodní asistentka i pro mě. Maminka tehdy byla v tom kruhu jediná, kdo moje rozhodnutí podpořil okamžitě.

Řekla jsem si, že pokud to tak má být, všechno si nějak sedne. Maminka mě hned druhý den odkázala na svou kamarádku dulu, se kterou jsem se o dva týdny později seznámila. Zároveň jsem řekla, že jsem ve svém jasnozření viděla, že u porodu bude porodní asistentka blondýna. A shodou okolností právě v pondělí po tom, co jsem mamince volala, měla v kadeřnictví jednu porodní asistentku (blondýnku). Takže najednou všechno začalo zapadat do sebe.

Dulu i porodní asistentku jsem měla domluvené od 27. týdne a s porodní asistentkou proběhlo první osobní setkání někdy kolem 31. týdne.

Ve 36. týdnu jsem šla na poslední kontrolu do porodnice. Když jsem tam přišla, první otázka byla, jestli jdu na předání. Řekla jsem, že ne, že jdu na poslední kontrolu, protože budu rodit doma. V tu chvíli se se mnou nebavila ani klika u dveří.

Měla jsem pocit, že respektující péče v porodnici sice existuje, ale především tehdy, pokud chcete rodit v porodnici. Jakmile zazněla informace o domácím porodu, začala jsem se setkávat s odsuzováním a s pocitem, že moje rozhodnutí někdo neustále zpochybňuje. V tu dobu už jsem však měla plnou podporu od manžela. Byl silně přesvědčený, že domácí porod je pro mě tou nejlepší volbou. 

Já jsem měla plnou důvěru ve své tělo a ve svého syna. Věřila jsem, že všechno proběhne tak, jak má. Se synem jsem neustále komunikovala prostřednictvím kyvadla, karet, meditací a jasnozření.

Dne 4. srpna jsem absolvovala kraniosakrální terapii na svém pozemku s dulou, při které se ukázalo, že porodní cesty i všechno ostatní je připravené, bez nějakého strachu, a že se vlastně čeká už jen na syna. Dne 8. srpna jsem měla výrazné kontrakce. Už přibližně týden předtím mi odešla hlenová zátka, takže všechno nasvědčovalo tomu, že se porod opravdu může blížit. Jenže právě v ten den nemohla být přítomná ani porodní asistentka, ani dula. A já jsem si to v hlavě nějak zastavila. Měla jsem představu, že u mého porodu budou obě, můj manžel a moje maminka.

Zároveň pro mě bylo strašně důležité, že nikomu jinému z rodiny nedám vědět, že rodím. Nechtěla jsem, aby do porodu někdo vnášel svoje strachy. Kromě mojí maminky a manžela byli totiž všichni silně proti domácímu porodu, o to těžší pro mě bylo ustát si vlastní rozhodnutí. Jenže já, Štír a průkopník, jsem si řekla, že to zvládnu.

Nicméně 8. srpna porod neproběhl a od 8. srpna jsem každý den měla poslíčky. Každý den jsem cítila tlak a dění v podbřišku a ještě víc v kříži a každý den pro mě byl energeticky i psychicky těžší.

Syna jsem se ptala, jestli bude ve znamení Lva, nebo Panny. Potřebovala jsem nějaký záchytný bod, abych se z toho čekání úplně nezbláznila, protože konec těhotenství už byl psychicky náročný. Syn mi ale prostřednictvím jasnovidectví odpovídal pořád stejně… že bude Lev i Panna. Ptala jsem se, jestli se narodí v srpnu, nebo v září, a odpověď byla pokaždé, že v obou měsících.

Dne 28. srpna, na úplněk, jsem začala krvácet. Krvácela jsem celý den a měla jsem nepravidelné kontrakce. 29. srpna jsem se vzbudila a už jsem nekrvácela, vše se pozastavilo. 30. srpna jsem začala zase krvácet a měla znovu kontrakce, které vypadaly, že se konečně zpravidelní, ale nakonec se zase zastavily.

A tak přišel 31. srpen. 

Od rána jsem ležela v lehkých kontrakcích. Daly se prodýchat, ale nebyly pravidelné. Večer kolem deváté jsem poslala manžela k porodní asistentce, aby od ní přivezl éterické oleje, a zároveň k mojí mamince pro bylinky, které měly porod pomoci rozjet. A právě v momentě, kdy manžel zavřel dveře a odjel, jsem začala počítat pravidelné kontrakce. První hodinu přicházely pravidelně po pěti až šesti minutách a trvaly přibližně čtyřicet sekund. Najednou jsem si uvědomila, že to je snad první věc v celém těhotenství, kterou mám opravdu podle tabulek. Zavolala jsem manželovi a kontrakce pokračovaly další hodinu. Tentokrát se interval zkrátil na dvě až tři minuty a kontrakce trvaly zhruba šedesát sekund.

Manžel mi ještě přivezl jídlo, takže jsem se pořádně navečeřela. Přibližně půl hodiny potom jsme zavolali dule, porodní asistentce a mojí mamince, aby přijely.

Když přijela porodní asistentka, zjistily jsme, že jsem otevřená na šest centimetrů. Byla jsem tedy už za půlkou. Bylo to uklidňující. Po zkušenosti, kdy jsem si dva roky procházela velmi bolestivou menstruací, než jsem ji podle svého přesvědčení psychosomaticky vyřešila, jsem tyhle kontrakce cítila velmi podobně jako menstruaci. Uklidňovalo mě vědomí, že už jsem za půlkou. Pochopila jsem, že tělo mi dalo obrovskou lásku. Jeden den pracovalo a já se otvírala, druhý den mi dalo možnost odpočívat. 

Odešla jsem do koupelny, kde jsem si na zem natáhla deku a lehla si na ni. Ta deka byla moje jediná příprava na porod. Měla jsem rozsvícená malá světýlka a v maringotce svítily jen dvě lampičky a v pozadí hrála hudba. Nakonec jsem ještě zavolala jedné ze svých sester, že rodím, protože jsem chtěla, aby o tom věděla. Její reakce pro mě byla potom vlastně důležitou součástí porodu. Když jsem si později vybavila její slova, dodávala mi sílu a podporovala mě ještě v jeho průběhu.

Neustále za mnou chodila naše kočka, kocour a pes. Byli mi obrovskou oporou a byli u mého porodu po celou dobu. Cítila jsem se díky tomu naprosto v bezpečí. Říkala jsem si: Kde jinde bych mohla rodit lépe než v bezpečí u sebe doma? Kde jinde by se mohlo narodit moje, naše dítě, než na místě, kde bylo počato a kde strávilo devět měsíců v mém břiše?

A právě tady se ještě musím vrátit k tomu, proč pro mě byl domácí porod tak důležitou volbou.

Samotná historie, proč vznikly porodnice pro mě nebyla zrovna uklidňující. Velkou roli v tom hrála taky zkušenost s tlakem, který jsem cítila od porodních asistentek z porodnice. Možná o mě měly strach. Možná se mě snažily chránit. Vytvářely mi ale cestu, ať si pro jistotu napíšu porodopis, ať ho mají v porodnici připravený. Já jsem však věděla, že právě tím by ve mně mohly vytvořit prostor pro pochybnosti, že bych v určité chvíli mohla začít pochybovat sama o sobě, a tak jsem porodopis nenapsala.

Navíc tyto porodní asistentky byly klientkami mojí maminky v kadeřnictví, takže jsem ten tlak vnímala ještě intenzivněji. Nebylo mi vůbec příjemné mít pocit, že se o mě stará někdo, od koho jsem o tu péči vlastně nežádala. Dokonce i představa, že bych v porodnici měla nějakou VIP péči, ve mně paradoxně vyvolávala nepříjemný pocit. Říkala jsem si: Co když selžu? Měla jsem mnohem větší pocit selhání v porodnici než doma. Doma jsem totiž sama o sobě nepochybovala.

Při samotném porodu za mnou chodila zvířátka a všechny tři ženy, moje "sudičky" syna, seděly u stolu, povídaly si, pily čaj a vlastně jen čekaly na jeho příchod.

Šla jsem ještě na záchod, protože jsem neměla klystýr a cítila, že tělo se ještě chce čistit samo. Plodová voda mi odtekla kolem jedné hodiny ráno a právě tím se pro mě rozběhl porod jako takový. Kolem jedné hodiny už byly kontrakce opravdu silné a já je sotva prodýchávala. Celou dobu jsem při porodu zpívala, hlavně mantry. Během porodu mi samozřejmě doma nebylo podáno nic na bolest, jen voda a pomerančový džus :).

Celou bolest jsem prožívala s tím, že je to bolest, která má smysl a tělo přesně ví, co dělá.

Celý porod byl vlastně velmi rychlý. Syn si po celou dobu držel srdeční ozvy kolem 130 a za celý porod mu ani jednou nespadly. Prosila jsem ho, aby mi ukázal, že všechno bude v pořádku… a on mi to těmi ozvami ukazoval. Můj manžel mě po celou dobu hladil, mluvil na mě, uklidňoval mě, povzbuzoval a vysílal mi reiki. Moje maminka mi reiki vysílala také. Já jsem se v jednu chvíli úplně odevzdala svému synovi, síle mého hlasu a svému tělu. Během porodu bylo dost okamžiků, kdy jsem se smála a dělala si srandu. Přestala jsem všechno kontrolovat a nechala jsem to plynout. 

Za čtyři hodiny se můj syn narodil. Narodil se bez jakýchkoliv komplikací. Pupeční šňůra nebyla nikde omotaná, syn šel hlavou napřed a ve chvíli, kdy už byla hlavička skoro venku, ale jeho tělíčko bylo stále ještě ve mně, měl otevřené oči. Přicházel tedy na svět s očima dokořán a jako by se už rozhlížel. Porodila jsem ho na jednu kontrakci. Po porodu jsem neměla žádné poranění a spodek byl v naprostém pořádku, jen nateklý.

Syn se skutečně narodil 1. září, tedy přesně v ukončeném 41. týdnu těhotenství. Nakonec se tedy ukázalo, že přicházel poslední noc v srpnu, ale narodil se s příchodem slunce první den v září ve znamení Panny s ascendentem ve Lvu. A tím se mi zase potvrdilo všechno, co mi předtím vycházelo z karet a z jasnovidectví.   

V momentě, kdy se narodil, jsem si ho na sebe vzala jen na chvíli. Plakal sotva minutu, byl úplně čistý. Potom jsem si ho vzala k sobě, začala mu zpívat písničku, kterou jsem mu zpívala už během těhotenství, a chvíli jsme tak byli spolu. Potom přišla další kontrakce a já syna předala manželovi. Další hodinu jsem ležela na zemi a čekalo se na porod placenty.

Placenta ode mě nechtěla odejít. Cítila jsem, že jsem se s ní ještě nerozloučila. Při každém zatáhnutí za placentu, která byla stále ve mně, začal syn plakat. Měla jsem pocit, že energeticky vnímá, že mě to bolí. Pupečník se po dotepání odstřihl a já jsem najednou zůstala sama s placentou. Poprvé bez spojení se synem. Brečela jsem. Ne bolestí, ale smutkem, i přesto, že to neskutečně bolelo. Měla jsem pocit, že se právě ukončuje jedna nádherná kapitola, která byla strašně krásná, naučná a důležitá pro všechny z nás, kteří jsme u porodu byli. Placentu jsem pak ještě pět dní měla doma, abych měla čas se s ní rozloučit. Pátý den jsme ji společně s mužem a se synem v kočárku zasadili pod strom, který jsme pro ni vybrali na naší zahradě.

Ve chvíli, kdy jsem si řekla: "Syna jsem pustila. Tobě děkuju za všechno, co jsi pro mě udělala," jsem v sobě najednou našla sílu a placentu jsem porodila. Byla na ní velká krevní sraženina, která vysvětlovala, proč pro mě byl její porod tak bolestivý. Celou dobu jsem totiž měla kontrakce především v kříži, nikoliv v podbřišku.

Potom jsem ještě chvíli ležela na zemi. Asi tři minuty po porodu placenty jsem se ale zvedla, šla jsem do sprchy a umýt si hlavu, protože jsem cítila, že voda, která mě provázela celým těhotenstvím, mi pomůže i teď. Po sprše jsem šla vytřít podlahu. Potom jsem šla zavolat všem a oznámit jim, že jsem porodila. Měla jsem v sobě neuvěřitelnou sílu. Bříško mi ještě ten den zmizelo, jako bych nerodila. Důvěra v celý proces, sebeláska a důvěra v mé tělo mi zároveň zajistila, že po porodu se cítím krásně a vlastně úplně stejně jako před těhotenstvím.

Porodem jsem získala také dva další členy rodiny… naši porodní asistentku a dulu. Byl to pro nás všechny neskutečný zážitek. A rozhodně to není zkušenost, kterou si plánuji zopakovat už jen jednou, naopak… chtěla bych ji zažít ještě víckrát.

Celý porod změnil nejen mě, mého muže, jeho plně otevřené vědomí a všechny sudičky, ale i všechna naše zvířata a vlastně bych řekla i celou rodinu, minimálně jejich pohled na porod doma.

Z našeho harmonického manželství a vztahu se stal naprostý soulad a zároveň se mi opět potvrdilo, že to, co systém nabízí jako kontrolu a mít věci pod dohledem pro vaše dobro, není nic spojeného s bezpečím a vědomou cestou, ale jen s tím, mít kontrolu nad vámi a vaším životem. A to já si vzít nenechám.

Toť je můj porodní příběh.

O těch systémových věcech, o pediatrii, očkování a dalších starostech a nepříjemnostech vám povím zase jindy. Protože jestli jsem někdy vybočovala a mluvila nahlas, tak mě systém ještě neslyšel křičet.